Milý deníčku, to byl zase den!

Všechno to začalo ráno. Máti si před týdnem pořídila nového kohouta a to kuře musí mermomocí vyřvávat už ve čtyři. Jak by řekl strýček Thorn, úplně se mi obrací kudla v kapse vždycky, když to zvíře zaslechnu. Mámu to samozřejmě probudí taky. Jen se protáhne, usměje a jde rozdělat oheň a přitom si pochvaluje, jak dobrý budíček to máme. No jo, dobrý možná, ale proč, u všech bohů, musí mít kukaň zrovna pod mým oknem?

A aby toho ještě nebylo dost, musím zároveň s mámou vstávat pouze já. Mám ještě tři sourozence, ale to ne. Ti si mohou všichni pěkně spát, jen já se musím obléct a jít naštípat dříví a pro vodu. Když se proti tomu ohradím, tak se máma na mně vždycky vyčítavě podívá a řekne: "Ale Nione, nebuď sobec!" Ne, Nion není sobec... zato asi blb, neboť vstane a jde galejničit, zatímco jeho sourozenci se válí.

Před obědem mívám obvykle trochu volno, čehož využívám k tomu, abych se z dosahu mámy odklidil co nejdál. Ona si totiž obvykle vzpomene, že ještě tu a tam potřebuje nějakou drobnost a hádejte, kdo se o to musí postarat? Nu, dneska jsem tedy dalším povinnostem utekl a namířil si to na své oblíbené místo u řeky.