"Éééé.. tak co tu máme dál? Medovina, ano, mléko, ano, paprika, špetku oregana, co tomu ještě chybí?" vyjmenovával důležité položky světlovlasý kelt. "Rama?" ozval se nesměle jeho společník. "Tak, tak. To je máslíčko!" uchechtl se První. "Jen nešetřit! Když zasvětit, tak pořádně!" Třetí z mužů, který narozdíl od obou již zmiňovaných nosil krátké vlasy, s narůstajícím děsem v očích pozoroval, kterak se v nádobě utopila tlustá vrstva komerčního másla. To však stále ještě nebylo vše! "Dej sem kafe!" přikázal První. "Kristepane, odpusť hříchy hříšnici!" bledl nováček. Jeho zděšené zavytí zachytil Druhý kelt, hnědovlasé to stvoření. S jistou dávkou uspokojení odšrouboval rozměrné víko sklenice a pronesl k němu: "Neboj, to je Ebony, Jacobs, dá ti to nejlepší." "Nojo," podrbal se na hlavě První. "ale nějak nám ta břečka tuhne." "Semtex a vajíčka to zajisté spraví." pronesl sebejistě Druhý. "Opravdu?" zapochyboval První. "Zaručeně, mám to od babičky." mrkl na něj Druhý a jal se svou hrozbu uskutečňovat. Nakonec posvátnou nádobu pevně uchopil a několikrát s ní intenzivně zatřepal. Něco té břečky přitom přeteklo přes okraj a započalo svou slizovitou pouť ve směru působení gravitace.

Poté se slova ujal První. "Pij! Dokaž, že jsi hoden nosit přízvisko Kelt!" přikázal nováčkovi a ten třesoucí se rukou převzal patlaninu ve džbánu. Odvážně se zahleděl do hlubin nádoby. Z hladiny na něj mrkalo žloutkové oko, které lemovaly husté řasy bílých, žlutých, hnědých a jinak zbarvených chuchvalců. Chvíli na sebe s okem hleděli a poměřovali, kdo je z nich silnější. Jestli ta nedefinovatelná, smečku mutantů ve škole v přírodě připomínající věc v nádobě jejímuž vlivu silně napomáhal pocit obracejícího se žaludku nebo touha stát se jedním z Bratří. Oba zasvěcující kelti se zájmem pozorovali tento nerovný souboj a již předem věděli, kdo bude vítěz. Nakonec se nováček odhodlal. V duchu se rozloučil se životem a střevní mikroflórou a hrdinně obrátil většinu té věci do sebe, ale i na sebe. Dokonáno jest. Odložil hrnec a pyšně se rozhlédl po ostatních a v jeho mysli tepalo jediné: já to dokázal! Jsem Kelt!!!

Už pouhé toto pomyšlení mělo tak zázračnou moc, že přehlušilo i podivné návaly, ozývající se převážně v krajině břišní. "Ještě tam něco zbylo." konstatoval Druhý kelt, když lačně pohlédl do džbánu. "Je to tvoje." odmávl velkoryse První a ani se nemusel ohlížet, aby věděl, že se jeho Bratr hladově vrhl na zbytky a s rozkoší si jimi prolévá hrdlo. "Ach, ta nostalgie." setřel slzu a vykročil směrem k nováčkovi, aby ho čestně uvítal ve své sektě.....